Novela soudního řádu správního (zákona č. 150/2002 Sb., dále jen „SŘS“), která vstoupila v platnost v roce 2025, přináší několik podstatných změn směřujících k posílení procesních práv účastníků i k urychlení a zpřehlednění správního soudnictví. ¨¨
Jednou z klíčových novinek je rozšíření pojmu rozhodnutí v § 65 odstavci 1 SŘS. Za rozhodnutí se nově výslovně považuje také „závazné stanovisko, které brání vydání povolení či souhlasu“. Dosud byla přezkoumatelnost závazných stanovisek v praxi neúčinná a pro účastníky řízení často chyběla efektivní procesní cesta, jak se proti nim bránit. Typickým příkladem je stavební řízení, kde závazné stanovisko představuje jednu z podmínek pro vydání povolení. Pokud je ve věci vydáno negativní stanovisko, stavební úřad v prvním stupni ze zákona nemůže žádosti o povolení stavebního záměru vyhovět. Žadatel byl tak povinen podat žádost spolu s tímto negativním stanoviskem, přestože byl již fakticky předurčen zamítavý výsledek řízení v prvním stupni. Obrana se otevírala až následně proti samotnému rozhodnutí stavebního úřadu vydanému v prvním stupni, tedy v okamžiku, kdy už bylo řízení před stavebním úřadem v prvním stupni fakticky ukončeno.
Novela tuto situaci zásadně mění – závazné stanovisko, které brání vydání povolení či souhlasu, se nyní považuje za rozhodnutí ve smyslu soudního řádu správního, a je tak možné je samostatně napadnout přímo žalobou ve správním soudnictví. Účastník řízení tak získává možnost bránit se proti negativnímu stanovisku okamžitě, aniž by musel čekat na vydání navazujícího rozhodnutí, které bylo ve světle zamítavého stanoviska pouze formálním potvrzením neúspěchu. V praxi to znamená zakotvení přímé přezkoumatelnosti negativního závazného stanoviska soudem (s možností vyslovení jeho nezákonnosti) a větší právní jistotu pro všechny účastníky, jelikož s přezkumem závazného stanoviska není nutné čekat až na vydání navazujícího rozhodnutí. Soudní přezkum se však netýká kladných závazných stanovisek.
Významnou změnu přináší i úprava § 75 odst. 2 SŘS. Soud je povinen umožnit správnímu orgánu, jehož úkon je předmětem námitky, aby se k věci vyjádřil. Pokud soud shledá žalobní námitku důvodnou, zruší přezkoumávaný úkon samostatným výrokem pro nezákonnost. Tím se posiluje přezkoumatelnost jednotlivých úkonů, zvyšuje přehlednost soudních rozhodnutí a je dána soudu možnost samostatným výrokem rozhodnout o (ne)zákonnosti jednotlivých úkonů. V návaznosti na to se v § 78 SŘS doplňuje nové ustanovení, podle něhož soud doručí své rozhodnutí také správnímu orgánu, jehož úkon byl závazným podkladem napadeného rozhodnutí. Orgány veřejné správy tak získají přímou zpětnou vazbu na své postupy, což může vést ke zkvalitnění jejich rozhodovací praxe.
Změny se dotýkají i přezkumu opatření obecné povahy. Podle nového znění § 101a odst. 1 SŘS může ten, kdo je oprávněn podat žalobu či jiný návrh ve věci, současně navrhnout i zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části, a to ve lhůtě jednoho roku ode dne nabytí jeho účinnosti. Pokud je návrh podáván po uplynutí této lhůty, může navrhovatel dle novely příslušného ustanovení navrhovat, aby soud rozhodl, že se opatření obecné povahy v konkrétní věci nepoužije.
Tato úprava má zásadní význam v oblasti územního plánování, protože opatřením obecné povahy jsou zejména územní plány, jejich změny a dále regulační plány. V praxi to znamená, že vlastník nemovitosti nebo investor, kterému stavební úřad zamítne žádost o vydání stavebního povolení z důvodu nesouladu s územním plánem, může nově spolu s žalobou proti zamítavému rozhodnutí současně napadnout i právě tu část územního plánu, která mu brání ve využití jeho pozemku a vydání kladného rozhodnutí ve věci. I po uplynutí lhůty pro zrušení územního plánu se tak lze domáhat toho, aby soud rozhodl, že se tato část územního plánu v konkrétní věci nepoužije. Tím se posiluje ochrana vlastníků. Zároveň se však prodlužuje možnost obrany i proti starším opatřením, což může vnést vyšší právní nejistotu pro obce jako pořizovatele územních plánů.
Nejvyšší správní soud pak také získává podle novely § 110 odst. 2 SŘS možnost, aby při zrušení rozhodnutí krajského soudu sám meritorně rozhodl o žalobě nebo návrhu, pokud už v řízení před krajským soudem byly pro takový postup splněny podmínky a dosavadní výsledky ukazují, že lze věc rozhodnout. Tím se výrazně zkracuje řízení a omezuje princip kasace vrácením věcí zpět krajským soudům.
Nový odstavec 5 pak umožňuje, aby v obdobných věcech Nejvyšší správní soud v odůvodnění odkázal jen na svá dřívější rozhodnutí, jejichž převzatou část uvedl, čímž se posiluje judikatorní kontinuita a předvídatelnost rozhodovací praxe.
Novela nabývá účinnosti 1.1.2026. Dle přechodných ustanovení se nová právní úprava použije i na řízení zahájená před účinností novely, pokud není výslovně stanoveno jinak. Právní účinky úkonů, které nastaly dříve, zůstávají zachovány. Kasační stížnosti podané před účinností se projednají podle dosavadní úpravy.
Novela SŘS celkově posiluje přezkumnou funkci správních soudů a zvyšuje právní jistotu účastníků řízení. Rozšiřuje možnosti, jak efektivně napadat správní akty a opatření obecné povahy, a zároveň zavádí procesní vyváženost tím, že dává správním orgánům i pořizovatelům opatření obecné povahy možnost se v rámci řízení vyjádřit. Nejvyšší správní soud získává širší pravomoci k meritornímu rozhodování, což přispěje k rychlejšímu a hospodárnějšímu vyřizování žalob a k omezení často neefektivního principu kasace.
