Jak definovat práci přesčas
Je obecně známo, že zdravotnická povolání svojí časovou náročností patří mezi ty vůbec nejvytíženější profese. Potřeba dlouhých přesčasů vychází ze specifik provozu zdravotnických zařízení a nepřetržité potřeby zajišťovat zdravotní péči. Tyto potřeby se promítají i do legislativy, která se často odchyluje od obecné úpravy práce přesčas a vzbuzuje určité kontroverze.
Prací přesčas se dle zákoníku práce obecně rozumí
- práce konaná zaměstnancem nad stanovenou týdenní pracovní dobu, vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby,
- práce konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn.
V teorii zákona platí princip, že práci přesčas lze nařídit jen výjimečně z vážných provozních důvodů. Práce přesčas nařízená zaměstnavatelem zaměstnanci nesmí přesáhnout 150 hodin ročně a 8 hodin týdně. Zaměstnavatel a zaměstnanec se mohou nad rámec této zákonné úpravy dohodnout, že roční limit práce přesčas bude činit až 208 hodin v 26 týdnech (8 hodin týdně). V kolektivní smlouvě, tj. smlouvě uzavřené mezi odborovou organizací a zaměstnavatelem, může být tento limit dále navýšen až na 416 hodin rozvržených v 52 týdnech. Již nějakou dobu sílí snahy právě u zaměstnanců ve zdravotnictví tyto limity dále navyšovat a práci přesčas modifikovat.
Nedávné legislativní změny
Ve veřejném prostoru koncem minulého roku rezonovala například iniciativa Mladých lékařů Nebuď mýval, která reagovala na navýšení limitu přesčasů u lékařů a nelékařských zdravotnických pracovníků až na 832 hodin ročně, respektive až 1040 hodin u zaměstnanců zdravotnické záchranné služby. V důsledku vlny protestu, která spočívala zejména ve vypovídání původních přesčasových dohod na 416 hodin přesčasů, bylo toto navýšení k 31.12.2023 zrušeno a v zákoníku práce se tak „ohřálo“ pouhé 3 měsíce (od 1.10. do 31.12. 2023). Na základě novely zákoníku práce č. 413/2023 Sb. byl maximální roční limit práce přesčasů ve zdravotnictví z 832 hodin opět snížen na 416 hodin. Tato novela však rovněž přinesla do zdravotnictví tzv. super směny trvající až 24 hodin.
Dle této úpravy může délka pracovní doby určitých zaměstnanců ve zdravotnictví v nepřetržitém provozu (typicky se jedná o nemocniční zařízení) činit až 24 hodin během po sobě jdoucích 26 hodin. Tento model může zaměstnavatel aplikovat na základě kolektivní smlouvy nebo vnitřního předpisu, pokud u něj nepůsobí odborová organizace. Zaměstnavatel je zároveň povinen se zaměstnancem uzavřít písemnou dohodu, ke které by dle zákona zaměstnanec neměl být nucen.
Limitu 24 hodin se dosahuje kombinací běžné směny (max 12 hodin) a práce přesčas. V praxi tak může být směna rozvržena např. takto:
12 hodin směna + 12 hodin práce přesčas
8 hodin směna + 16 hodin práce přesčas
10 hodin směna + 14 hodin práce přesčas
Rozložení ve 26 po sobě jdoucích hodinách je dáno povinností poskytnout zaměstnanci po každých 6 hodinách nepřetržité práce přestávku na jídlo a oddech v trvání alespoň 30 minut. Po takovéto 24 hodinové směně (respektive 26 hodinové po započtení přestávek), má zaměstnanec právo na 22 hodin nepřetržitého odpočinku.
Za práci přesčas mají samozřejmě i zaměstnanci ve zdravotnictví nárok na příplatek ve výši minimálně 25 % průměrného výdělku. Místo tohoto příplatku se mohou se zaměstnavatelem dohodnout na poskytnutí náhradního volna v rozsahu odpracovaných hodin při práci přesčas. Konkrétní výpočet příplatku se však liší dle toho, zda je daný zaměstnanec odměňován v soukromém sektoru mzdou, nebo ve veřejném sektoru platem. V případě odměňování (tabulkovým) platem, který se vzhledem ke struktuře tuzemského zdravotnictví týká většiny zaměstnanců, je odměňování za práci přesčas upraveno v § 127 zákoníku práce. Na rozdíl od zaměstnance odměňovaného mzdou je zákonem přesně specifikován výčet všech dalších příplatků, které zaměstnanci v poměrné části za hodinu práce přesčas přísluší vedle příplatku za práci přesčas. V některých případech je navíc stanoven vyšší 50% příplatek.
Již nyní však opět zaznívají hlasy, že ani tyto změny a nově zavedené 24 hodinové směny nejsou vzhledem k chybějícímu personálu z dlouhodobého hlediska udržitelné a navýšení počtu hodin přesčasů nad 416 hodin je nevyhnutelné.
V této diskusi se lze často setkat s argumentem, že přesčasové navýšení je dobrovolné a zaměstnanci jej nemají dle zákoníku práce povinnost akceptovat. Takové konstatování je však v realitě denního provozu zdravotnických zařízení a kariéry jeho zaměstnanců pravdivé jen teoreticky. Zaměstnanci ve zdravotnictví jsou na zaměstnavateli a plnění jeho přesčasových požadavků závislí nejen finančně, ale i svým profesním postupem např. v podobě plnění atestací. Opomíjet v žádném případě nelze ani smysl pro povinnost těchto zaměstnanců, kteří cítí odpovědnost za své pacienty a další kolegy, kteří by za ně museli „zaskakovat“. Na druhé straně je nespornou pravdou, že bez těchto vysokých časových dotací je současná podoba zdravotnictví v České republice neudržitelná a její plošné odmítání by se podepsalo na kvalitě i dostupnosti poskytované zdravotní péče. V tomto kontextu si lze jen přát, aby byly jakékoliv budoucí diskuze na toto téma vedeny racionálně a s plným vědomím každodenní reality českého zdravotnictví a života příslušných zaměstnanců.
Tento článek je pouze informativní a nepředstavuje právní radu ani návod pro konkrétní případ.
V případě, že budete mít v této souvislosti zájem o vícero informací, neváhejte se na nás obrátit.
