Nová metodika ke kamerovým systémům přináší jasno v oblasti zpracování osobních údajů
Úřad pro ochranu osobních údajů začátkem února zveřejnil novou metodiku ke kamerovým systémům, jejímž cílem je přispět k jasnějšímu výkladu některých povinností v oblasti zpracování osobních údajů kamerovými systémy (včetně fotopastí). Popíšeme vám, jak postupovat, pokud budete zřizovat kamerový systém.
V prvé řadě je třeba určit, zda dochází ke zpracování osobních údajů, a to za pomocí stupně velikosti obrazu (jak jej definuje norma ČSN EN 6267-4 Dohledové systémy pro použití v bezpečnostních aplikacích). Pokud postava v záběru zabírá více než 25 % výšky obrazu, respektive na jeden pixel připadá méně než 40 mm reálné výšky postavy (hodnoty jsou odvozeny od systému PAL), jde o zpracování osobních údajů. V takovém případě je třeba provést tzv. balanční test o čtyřech krocích, který musí být součástí dokumentace kamerového systému.
Balanční test
První krok – kritérium reálného ohrožení
Prvním krokem je popis existence reálného ohrožení, kterému mají navrhované varianty řešení zabránit. To lze doložit např. statistickými údaji o mimořádných událostech v monitorované oblasti (nehody, krádeže), statisticky častým výskytem bezprostředního nebezpečí v druhově obdobných objektech (vykrádání čerpacích stanic) či mimořádnými událostmi, které se týkají veřejných dopravních prostředků (na určitých trasách, v určitých hodinách apod.). Existence důvodu se pravidelně vyhodnocuje.
Druhý krok – kritérium potřebnosti
Druhý krok spočívá v posouzení dosažení účelu jinými prostředky (kritérium potřebnosti). Porovnávají se varianty připadající v úvahu, konkrétně se bere v potaz to, jak zasahují do soukromí, v jaké míře zajišťují definovaný účel a jaké mají náklady a přínosy. V případě variant kamerového systému se typicky posuzuje:
použití jiných prostředků, než jsou kamerové systémy (např. atrapy, rychlostní radary),
zohlednění stávající varianty,
počet a umístění kamer (jaký je nezbytně nutný počet),
nastavení záběru kamer (natočení kamery, rozostření části záběru, pokud zachycuje např. vchodové dveře do budovy),
režim kamerového systému (nepřetržitý záznam, záznam na základě snímání pohybu, záznam jen v určitou denní dobu),
deaktivování některých funkcí (otáčení kamer, pořizování zvukových záznamů).
Jednotlivé varianty se porovnávají se stávajícím řešením a výsledkem je pořadí variant z hlediska nákladů, přínosů a zásahu do soukromí. Vybere se nejlepší varianta.
Třetí krok – kritérium vhodnosti
Ve třetím kroku se posuzuje, zda je nezbytná a přínosná (kritérium vhodnosti). Provádí se tři analýzy – a) nefinančních přínosů, b) finančních přínosů a škod a c) návratnosti řešení. Pokud by některá z analýz skončila se záporným výsledkem, není realizace přínosná a taková varianta je nevhodná – pak se provede posouzení další z variant.
Čtvrtý krok – kritérium poměřování
Poslední krok spočívá v posouzení přiměřenosti (kritérium poměřování), tedy zda veřejný zájem převažuje nad porušením práv, svobod a zájmů subjektu údajů.
Proces balančního testu takto zní velice složitě, v zásadě jde ale „pouze“ o určení účelu opatření a zdůvodnění, jaká varianta a proč je ta nejvhodnější (resp. že takové umístění kamer nejlépe dosahuje stanoveného účelu).
Tento článek je pouze informativní a nepředstavuje právní radu ani návod pro konkrétní případ.
V případě, že budete mít v této souvislosti zájem o vícero informací, neváhejte se na nás obrátit.